Prolog: Přežij, nebo zemři!

25. července 2012 v 21:57 | Vev |  Satt
Ahoj příšerky ;) Omlouvám se, že jsem vás tolik zanedbávala, ale nastaly nějaké zdravotní kompikace :) Vše je však nyní v pořádku a já se rozhodla vám přidat kapitolu nové povídky, snažím se vám tak nahradit tu o The Vampire diaries, kterou má přepisovat Luc, ale asi se na to vybodla :/ Nemějte jí to prosím za zlé a užijte si tuto :) Mějte se pěkně a komentujte :) Pá vev xo.



Pomalu jsem nadzvedla svá znavená oční víčka. Vše bylo jako v mlze. Absolutně jsem nevěděla, co se dělo v době kdy jsem spala.
Spala jsem vůbec?
Kde to jsem?
Počkat, co se to vlastně stalo? Pamatuji se, že jsem ještě před chvílí ležela na zemi v tom kostele a všude byla krev a byla mi hrozná zima…
Je tohle nebe?
"Ne tohle je Satt. Místnost pravdy… Rozhoduje se tu o osudu všech lidí a nadpřirozených bytostí." Otočila jsem se na osobu, která ke mě promluvila.
"Pokud si zasloužíš život, vrátíme tě do něj a zapomeneš na vše, co se tu stalo. Pokud si ho nezasloužíš, zemřeš a budeš souzena podle Zákonů Nejvyšších... Sue." Promluvil na mě muž celý zahalen do bílé kápi.
"Jak…"
"Tady je vše možné..." Přerušil mě muž uprostřed věty.
"Vy jste taky anděl?" zeptala jsem se, a až nyní jsem si uvědomila, že na něj hledím s pusou dokořán, jako bych čekala na zázrak (nebo na mouchu, až poletí kolem a zachce se jí na procházku k mým mandlím).
Muž svraštil prošedivělé obočí k sobě a na čele mu vyrašila hluboká vráska.
"Ne. Jsem strážce."
"Strážce? Strážce čeho?" zeptala jsem se překvapeně.
"Strážce brány těchto dvou světů. Života a smrti. Nebo jsi si snad myslela, že naše posvátné zákony na tebe, jako čarodějnici neplatí? Možná, že jsi ochránce Ducha života, to však neznamená, že smíš svůj čas a sílu marnit na ty ubohé pekelné poskoky!" rozkřiknul se.
Moc dobře jsem věděla koho tím myslí. Všechno ve mě zlostí vřelo, ale raději jsem mlčela. Nemá cenu si proti sobě poštvat Vyšší rasu.
"Kde je tvůj Kennari?" zeptal se, jakoby věděl, že vím, co si myslí že vím, ale problémem je, že já to nevím. Překvapeně jsem nadzvedla jedno obočí.
"Tvůj učitel. Pomocník, který ti měl ukázat správnou stranu tvých schopností a naučit tě základům. Bylinky, vývary, lektvary, zaříkávadla..." Bradavice na nose, koště a černej kocour na rameni?!
"Čarodějové mají pomáhat lidem, straně dobra a zabraňovat masakrům upírů, vlkodlaků, nymf a dalších nadpřirozených. Ne jim pomáhat útočit. Ale to tě měl naučit tvůj Kennari. Jak to, že ho nemáš?" Při těchto slovech už skoro křičel. Z mého výrazu musel pochopit, že jsem pěkně naštvaná. Jeho obličejem prolétla náhlá emoce, nehledě na tom, co si myslel.
"Lidi? Strana dobra? Žil jste někdy na Zemi? Viděl jste, co si lidé dělají? Nemusíme je masakrovat my, oni to zvládnou sami. Okrádají se a vraždí svou vlastní rasu a s naší to není o moc lepší. Utlačují nás snad ode dne, kdy na nás narazili. A za to je mám chránit? Mám jim pomáhat, přestože náš druh vymírá, protože ho vyvražďují? Přesně tohle je důvod, proč jsem se přidala na "druhou stranu". Jak vy říkáte. Nemám pramalý zájem na jejich druhu! Lidé si naši pomoc nezaslouží!" vykřikla jsem. Už mi nezáleželo na Vyšších. Urazil můj druh, mou rodinu. Nikdo o nich nebude mluvit takhle. Nic o nich neví!
Překvapivě neřekl ani slovo. Musela jsem se krotit, abych nepřidala pár dalších nadávek. V duchu jsem napočítala do deseti snad ve všech jazycích, které jsem znala.
"Jsem teď něco, jako mrtvá?" zeptala jsem se po oboustranném usilovném mlčení, snad již s klidem v hlase.
"Ne, ještě ne. Tvé tělo je v nemocnici v kómatu. Tvoje duše je zde, a zrovna teď se rozhodne o tvém osudu. Chceme slyšet ty nejpodstatnější věci v tvém životě. Teprve potom se rozhodneme, jestli zemřeš, nebo ne." řekl klidněji než jsem myslela, že po tom křiku zvládne a posadil se vedle mě na zem. V duchu jsem si slíbila, že se nezeptám, kdo je MY.
"Proč jste se nedívali, když ty věci proběhli?" zeptám se. No co? Prostě mě to zajímá, sama nejlíp vím, že se ptám až moc, ale nemůžu si pomoct.
"Víš kolik žije na světě nadpřirozených bytostí a lidí?" Znám jich pár a celkem mi to stačí.
Usmál se.
Čte mi snad myšlenky?
Teď obnažil i zuby.
Čte mi myšlenky!
Americký úsměv.
"Kde mám teda začít?" zeptala jsem se, protože mi přišlo celkem divné, že se na mě pořád tak směje. Už ho chudáka musela bolet pusa.
"Kdekoliv." řekl mi, aniž by použil ústa.
"Hele mluvte se mnou normálně. Tohle hrabání se mi v hlavě neschvaluju!" procedím skrz zaťaté zuby.
"Jak jsi se vlastně dala dohromady s tou druhou stranou?" zeptal se, snad aby zamluvil mou předešlou poznámku.
A já zcela ohromena tím mužem jsem se dala do vyprávění o svém životě a lidech, které jsem v něm doposud potkala. Přece nemůžu jen tak zemřít. Tam na Zemi mě potřebují a já se budu o život tvrdě prát.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T. T. | Web | 30. července 2012 v 12:11 | Reagovat

Hezký desing)) máš ráda Stefana(Paula?))

2 T. T. | Web | 30. července 2012 v 12:41 | Reagovat

Mně se zdá,že dělaj chudáčka z Iana :D protože Elena furt chce Stefana atak..
Já Iana přímo zbožňuju)
Přečtu si to))
A děkuju:)

3 T. T. | Web | 30. července 2012 v 12:49 | Reagovat

Neví co chce to máš pravdu :D
Ale víc bych to přála Damonoj)

4 T. T. | Web | 30. července 2012 v 13:36 | Reagovat

Sanalfa BITCH !:D
Néé,nejlepší je IAN <3

5 ezlo ezlo | Web | 5. srpna 2012 v 18:55 | Reagovat

Tak to je... Dokonalý!!! A pěknej dess :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama