Červenec 2012

Tílko Jack Daniels!

30. července 2012 v 15:35 | Vev |  Meine!
Čaute! Dneska přidávám obrázek, aneb jak se dá využít velké tričko :) Pro prvékrát, já si z něj udělala tílko :) Je na to spousta tutoriálu na netu :) Doufám, že se líbí :) Hrozně mě baví si dělat věci po svým a originály, protože když někde něco ustřihnete, přidáte, nebo přemalujete, tak zajistíte, že nikdo to nebude mít stejné ;) Taky si takto vyrábíte? :) Napište mi svůj názor :) Děkuju :) Buenos škeblličky :D Vev xo.






Prolog: Přežij, nebo zemři!

25. července 2012 v 21:57 | Vev |  Satt
Ahoj příšerky ;) Omlouvám se, že jsem vás tolik zanedbávala, ale nastaly nějaké zdravotní kompikace :) Vše je však nyní v pořádku a já se rozhodla vám přidat kapitolu nové povídky, snažím se vám tak nahradit tu o The Vampire diaries, kterou má přepisovat Luc, ale asi se na to vybodla :/ Nemějte jí to prosím za zlé a užijte si tuto :) Mějte se pěkně a komentujte :) Pá vev xo.



Pomalu jsem nadzvedla svá znavená oční víčka. Vše bylo jako v mlze. Absolutně jsem nevěděla, co se dělo v době kdy jsem spala.
Spala jsem vůbec?
Kde to jsem?
Počkat, co se to vlastně stalo? Pamatuji se, že jsem ještě před chvílí ležela na zemi v tom kostele a všude byla krev a byla mi hrozná zima…
Je tohle nebe?
"Ne tohle je Satt. Místnost pravdy… Rozhoduje se tu o osudu všech lidí a nadpřirozených bytostí." Otočila jsem se na osobu, která ke mě promluvila.
"Pokud si zasloužíš život, vrátíme tě do něj a zapomeneš na vše, co se tu stalo. Pokud si ho nezasloužíš, zemřeš a budeš souzena podle Zákonů Nejvyšších... Sue." Promluvil na mě muž celý zahalen do bílé kápi.
"Jak…"
"Tady je vše možné..." Přerušil mě muž uprostřed věty.
"Vy jste taky anděl?" zeptala jsem se, a až nyní jsem si uvědomila, že na něj hledím s pusou dokořán, jako bych čekala na zázrak (nebo na mouchu, až poletí kolem a zachce se jí na procházku k mým mandlím).
Muž svraštil prošedivělé obočí k sobě a na čele mu vyrašila hluboká vráska.
"Ne. Jsem strážce."
"Strážce? Strážce čeho?" zeptala jsem se překvapeně.
"Strážce brány těchto dvou světů. Života a smrti. Nebo jsi si snad myslela, že naše posvátné zákony na tebe, jako čarodějnici neplatí? Možná, že jsi ochránce Ducha života, to však neznamená, že smíš svůj čas a sílu marnit na ty ubohé pekelné poskoky!" rozkřiknul se.
Moc dobře jsem věděla koho tím myslí. Všechno ve mě zlostí vřelo, ale raději jsem mlčela. Nemá cenu si proti sobě poštvat Vyšší rasu.
"Kde je tvůj Kennari?" zeptal se, jakoby věděl, že vím, co si myslí že vím, ale problémem je, že já to nevím. Překvapeně jsem nadzvedla jedno obočí.
"Tvůj učitel. Pomocník, který ti měl ukázat správnou stranu tvých schopností a naučit tě základům. Bylinky, vývary, lektvary, zaříkávadla..." Bradavice na nose, koště a černej kocour na rameni?!
"Čarodějové mají pomáhat lidem, straně dobra a zabraňovat masakrům upírů, vlkodlaků, nymf a dalších nadpřirozených. Ne jim pomáhat útočit. Ale to tě měl naučit tvůj Kennari. Jak to, že ho nemáš?" Při těchto slovech už skoro křičel. Z mého výrazu musel pochopit, že jsem pěkně naštvaná. Jeho obličejem prolétla náhlá emoce, nehledě na tom, co si myslel.
"Lidi? Strana dobra? Žil jste někdy na Zemi? Viděl jste, co si lidé dělají? Nemusíme je masakrovat my, oni to zvládnou sami. Okrádají se a vraždí svou vlastní rasu a s naší to není o moc lepší. Utlačují nás snad ode dne, kdy na nás narazili. A za to je mám chránit? Mám jim pomáhat, přestože náš druh vymírá, protože ho vyvražďují? Přesně tohle je důvod, proč jsem se přidala na "druhou stranu". Jak vy říkáte. Nemám pramalý zájem na jejich druhu! Lidé si naši pomoc nezaslouží!" vykřikla jsem. Už mi nezáleželo na Vyšších. Urazil můj druh, mou rodinu. Nikdo o nich nebude mluvit takhle. Nic o nich neví!
Překvapivě neřekl ani slovo. Musela jsem se krotit, abych nepřidala pár dalších nadávek. V duchu jsem napočítala do deseti snad ve všech jazycích, které jsem znala.
"Jsem teď něco, jako mrtvá?" zeptala jsem se po oboustranném usilovném mlčení, snad již s klidem v hlase.
"Ne, ještě ne. Tvé tělo je v nemocnici v kómatu. Tvoje duše je zde, a zrovna teď se rozhodne o tvém osudu. Chceme slyšet ty nejpodstatnější věci v tvém životě. Teprve potom se rozhodneme, jestli zemřeš, nebo ne." řekl klidněji než jsem myslela, že po tom křiku zvládne a posadil se vedle mě na zem. V duchu jsem si slíbila, že se nezeptám, kdo je MY.
"Proč jste se nedívali, když ty věci proběhli?" zeptám se. No co? Prostě mě to zajímá, sama nejlíp vím, že se ptám až moc, ale nemůžu si pomoct.
"Víš kolik žije na světě nadpřirozených bytostí a lidí?" Znám jich pár a celkem mi to stačí.
Usmál se.
Čte mi snad myšlenky?
Teď obnažil i zuby.
Čte mi myšlenky!
Americký úsměv.
"Kde mám teda začít?" zeptala jsem se, protože mi přišlo celkem divné, že se na mě pořád tak směje. Už ho chudáka musela bolet pusa.
"Kdekoliv." řekl mi, aniž by použil ústa.
"Hele mluvte se mnou normálně. Tohle hrabání se mi v hlavě neschvaluju!" procedím skrz zaťaté zuby.
"Jak jsi se vlastně dala dohromady s tou druhou stranou?" zeptal se, snad aby zamluvil mou předešlou poznámku.
A já zcela ohromena tím mužem jsem se dala do vyprávění o svém životě a lidech, které jsem v něm doposud potkala. Přece nemůžu jen tak zemřít. Tam na Zemi mě potřebují a já se budu o život tvrdě prát.





Důležité informace! Pozastavení...

10. července 2012 v 13:00 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Milé Directionerky...
Mám pro vás zničující zprávu... Tuto povídku musím pozastavit z důvodu pracovní neschopnosti mé, nikoliv vaší, takže laskavě omluvte častou absenci a ne vždy přesné datum vydání při posledních dílech. Pozastavení trvá až do odvolání... Mějte se pěkně a při čtení zbytku vícedílných povídek :) Lovu zdar! Vev xoxo


Zneužitá...

9. července 2012 v 16:29 | Vev |  Jednodílné povídky O_o
Ahoj :) Na mí obkeci není určitě nikdo zvědavej, tak jenom v rychlosti: Další jednodílná, která vyšla z mého pochroumaného mozku... :) Hlavní postavou je Kathleene... V této povídce tak trochu popisuju jednu mou "úžasnou kamarádku" takže prosím omluvte to jedno sprosté slovo, které je zamozdřejmě vyhvězdičkované :) *****! No nic mějte se fajn a zanechejte mi prosím komentář :) Vev :)



,,Spíš?" pošetal Jack jemně Kathleene do ucha, zabalené až po hlavu do pěřiny, ikdyž znal předem správnou odpověď. Jen se převalila na druhý bok, aby zahlédla přesný čas na budíku, který stál na jejím nočním stolku.
Hodiny ukazovaly něco málo po třetí ráno. Při tom pohledu Kath znaveně zaúpěla a znovu se zachumlala pod peřinu, nevnímajíc Jacka stále sedícího na její postely jen kousek od ní
V tu chvíli ji přišlo naprosto absurdí, že nespí, ale sama moc dobře věděla důvod. Upíři přece nikdy nespí. Proč by měli? Necítí se ani unavení ani ospalí. Cítí jen hlad a lačnost po krvi.
Dokážou vůbec cítit lásku? Můžou milovat? Může JI Jack milovat? Nebo to jsou jen plané řeči do větru a on se z ní chce jen nakrmit, jako už tolikrát.
Ta myšlenka pro ni byla jako ledová sprcha, která ji dokonale probrala. Tok jejich myšlenek směřoval ke dni, kdy to udělal poprvé...
Jenže z přemýšlení ji rychle vytrhla jeho studená ruku na jejím stehně. To už se Jack tyčil vysoko nad ní, obkročmo posazen na jejím klíně, odkrývajíc jí peřinu z obličeje a krku. Jeho zelené oči, jako by ji hypnotizovaly.
,,Dokážeš mě vůbec milovat?" vyslovila své obavy nahlas Kath a Jack ji jen zamyšleně sledoval. Něco v jeho pohledu se však změnilo. Náhlá emoce prolétla celým jeho obličejem nehledě na to, jak zareagoval.
,,Já..." začal větu, ale nedokončil ji. Nemohl jí odpovědět po pravdě. Nikdy by to nepochopila. Ani to, že přestal milovat už daleko před jeho přeměnou na to zvíře, skrývající se v jeho nitru. Bolelo ho jen pomyšlení na to, co se stalo už před více než stoletím jeho tehdejší milence. Její zkrvavené tělo na dně rokle. Ten obraz mu jako šipka prolétl myslí a zanechal další ponižující stopu na jeho sebevědomí.
A tak se raději rozhodl neříkat nic a jen sledoval pohledem, jak dýchá, jak tepna na jejím krku pulzuje a její srdce bije, jako zvon, čím dálo tím rychleji. Jako by jí chtělo vyskočit z hrudníku.
Upředě se jí zadíval do očí a soustředil na ni veškerou svou energii. Panenky jakoby jí zmodraly ještě o něco víc, pokud to vůbec šlo a zorničky se jí rozšířily až zasahovaly hluboko do modré laguny v jejích očích.
,,Samozdřejmě... Miluji Tě, jako žádnou jinou předtím. Vždyť to víš..." spíš vyplivl než řekl ta slova, nechtěl jí lhát. Byla to přece jenom hloupá holka z Minnesoty, která si myslela, že by s ní chtěl někdy něco mít. Místo toho ji však používal jen jako chodící transfůzy s krví a lacinou ***** ukojující jeho potřeby.
,,Teď nebudeš křičet..." řekl Jack asi centimetr od jejího obličeje stále zaklesnutý do jejích očí.
,,Nebudu..." zopakovala pod jeho silou nepřítomně a v té chvíli se jí Jack hladově zakousnul do hrdla...

4.Kapitola: Plavba kufrů alá Alex

6. července 2012 v 18:44 | Vev and lucii |  Transyl Vamp (povídka)
Ahoj věrní čtenáři našich povídek :) Konečně jsem se dokopala přepsat další kapitolu :) Doufám, že se vám bude líbit. Nevím, kdy bude další, jelikož v tomto vedru se asi nikomu nechce jen tak sedět u komplu a něco přepisovat :D No, ale měla bych se polepšit :D Netuším, kdy bude další díl TVD, ale doufám, že co nejdřív :) Mějte se pěkně a užívejte prázky :D Věnovaná ezlo :) Sou tam odstavce ;) Vev xoxo :)



,,Nazdar Logu!" mávne na toho blba pohledný blonďák s lagunově modrýma očima, převyšujíc mě asi o dvě hlavy (ale to každej) na svého bratrance. Jules podá ruku a na mě se zářivě usměje. Vím, že je to klišé, ale on má zuby fakt jako perličky. Nevím, jak vydržím abych neslintala.
,,Já sem Chris." Zamrká na mě svůdně. *SLINT* Podám mu ruku.
,,Tak běžte dovnitř, já vám vemu kufry."řekne galantně a strčí nás tři do dvěří. ,,To je dobrý, právě k tomu sme si sebou vzali tuhle opici." Ukáže na mě Logan, žduchne mě ze schodku a já mám sto chutí uříznout mu malíček a zapíchnout mu ho doprdele.
,,No jo. Můj trest, že sem se sem vsockla za něma." Řeknu na vysvětlenou nasupěně, když zavře dveře, ale aspoň budu moct být chvilku s Chrisem sama. Ááá pocit štěstíí!
,,Pomůžu ti." Nabídne se Chris. To je tak milý.
,,Tak jo. Vem ten šedej a poď se mnou." Já sama čapnu Julesinin a vykročím od domu. Chris chudák pajdá za mnou, a když dorazíme na místo určení, jen povitáhne obočí. Asi ho fakt miluju. Já se na něj usměju svým úžasným, zářivým úsměvem a krásný bílý kufřík na kolečkách hodím do moře.
Chris se zasměje a následuje mého příkladu. A potom oba spolu koukáme, jak dva stejné kufry zaráz dopadnou s hlasitým šplouchnutím do vody.
Julesin se však nevynořil. Bodejď by jo, když v něm tahne ty betonový kvádry. Zato ten Loganův si krásně pluje k obzoru.
,,Začínáš se mi líbit." Oznámí mi najednou Chris, když kufr zmizí někde v…dálce…
Cítím jak rudnu a proto se okamžitě otočím a pádím ke hradu.
,,Kde sou ty kufry?" zeptá se Logan sotva vejdu do dveří táhnouc za sebou svou mini tašku.
,,Byly trochu umazaný, tak ti je peru." Řeknu se smíchem v hlase a spolu s Chrisem na sebe mrkneme mrkem lidí, co mají společné tajemství a snažím se nezmínit o jejich okružní plavbě.
,,Jůů! Dík, seš fakt kámoš." Chce mě obejmout. ,,I ty moje?" No jo, ta aby se nezeptala. ,,Jasně, sme přece kámošky ne?" řeknu a obejmu ji.
,,Supíííš! Společná objímačka!" přiřítí se strejda a začne nás všechny mačkat v kolečku.
,,Nenávidím skupinoví objetí!" zavzlyká Chris ležící někde na zemi křečovitě zápasící s nohou stolu.
Strejda objímá Logana, ten objímá Jules, která objímá strejdu a někde pod tím vším ležím já, ušlapaná skupinovým objetím. Takhle zespodu vypadaj Logovi ruce, ještě míň přitažlivě, než z vrchu. Fujky!
,,Tak jo! Tak jo!" snažím se to klubko přeřvat, ale Jules mi vrazí nohu do oka, takže se můj křik změní v hurónský řev.
,,Slyšíte to?" ozve se Logan a všichni zmlknou. ,,Přichází bouřka!"
,,Óóó!" zanaříká strejda. ,,To je dobře, aspoň nebudem muset zapalovat svíčky. Blesky toho osvětlí víc." Usměje se a já ze spodu vidím, jak si mne ruce a pod fous si mumlá, že zase ušětří, či co. Prasečí oči-tak vůbec nepodobné těm Chrisovím, svítí jako hvězdičky.
Chris! Kde je Chris? Ještě před chvílí byl pod stolem. Nebo nebyl? Nebo tam ještě je? Sakra proč nic nevidím?!


Tajemství dne!

5. července 2012 v 22:59 | Vev |  Témata týdne :)*
Ahoj lidi :) Přidávám článek na téma týdne :) Tajemství... Doufám, že se vám bude líbit to, co jsem vysmolila :) Ano, opět je to stylem povídky :D :B (Já vím, už bych se měla vážně polepšit, ale koho to zajímá? :D) PS: Zanechte kometář :) Vaše Vev xoxo :)




Ach můj milovaný deníčku,
jestli jsem si myslela, že dnes še půjde podle plánu, pak jsem byla asi hodně naivní. Vše se mi tak nějak vymknulo z rukou… Hned ráno jsem zaspala a ujel mi i ten poslední autobus do školy. Než jsem tam konečně došla (musím podotknout, že pěšky), začínala už čtvrtá hodina a já jsem hned z matiky dostala za pět, jelikož jsem úplně zapomněla na úkol... Hlavně se o tom nesmí dozvědět mamka, určitě by mi dala zaracha... Potřebuju kredity na závěrečnou zkoušku, a pokud ji neudělám, přerazí mě, rozseká, sežere za živa, znovu vskřísí a opět zase sežere. Potom jsem zalomila klíč v zámku od skříňky a musela jsem čekat dvacet minut než to ten náš plesnivej školník spravil, takže jsem prakticky zmeškala další hodinu. A když už do mě na chodbě vrazil třetí člověk, totálně jsem ho seřvala a k mímu štěstí (teda spíš neštěstí) to byla zrovna ,,moje milovaná,, angličtinářka, takže jsem musela třikrát opsat školní řád a celou její hodinu stát před tabulí a překládat její nesmyslné věty. No kdo kdy vymyslel větu: Již mohu běhat, jelikož mám nové nohy.???? Aby toho nebyla málo, musela jsem ještě zůstat po škole a uklidit její kabinet a celou učebnu. Zase mi ujel poslední autobus, a tak jsem se musela vydat pěšky. Nejdřív jsem míjela pár bezdomovců a nakonec párek magorů, dávajících si do zubů… Pane Bože. V půlce mé cesty začalo nehorázně pršet a já přišla domů promoklá až na kost. Hned potom, co jsem dostala kázání na téma pozdní příchody domů a nenabité mobilní telefony, ale mamka mi pomohla se usušit a obě jsme zasedly k večeři. Po celou dobu jsme nevydaly ani hlásku až na chvíli, kdy mamka donesla desert a řekla že to, co Dusty vyblil si uklídím…. Super! Dvě hodiny jsem leštila tu debilní navoskovanou podlahu v předsíni. Fujky! Nakonec jsem se dokutálela do sprchy a teď sedím u televize. Večer se ale povedl neskutečně. Když jsem totiž mluvila se Sarah, řekla mi jedno velké tajemstí. Myslím, že bych ti ho neměla říkat, ale ty jsi přece nejmilejší deníček ne? Tak jo, překecal jsi mě, ale jenom pro ty tvoje krásný oči. Prý se bude s Peetem brzo brát a máme čekat i další přírůstek do rodiny. Ale před mamkou ani muk! Né, že jí to vykecáš hned, jak ji uvidíš :P No nic, už bych měla jít spát. Tak dobrou :) Ter ♥

Prostě je miluju :)*

NEVINNÁ

1. července 2012 v 10:14 | Vev |  Jednodílné povídky O_o
Ahoj mládeži :) Tak nám začaly prázdniny! Jaké bylo vysvěčení? :) Jedna jednodílná, upírská :) Určitě mi napište názoor, protože jakákoliv kritika určitě potěší :) Vev xoxo :)*



,,Sakra!" zaklela Hannah, když prošvihla už druhý autobas domů a unaveně se posadila na lavičku u zastávky. Pomalu nabírala vzduch do plic po zdlouhavém běhu, který absolvovala, když se jej snažila doběhnout a lamentovala sama nad sebou. Podle spojů jí měl jet další až za hodinu, a tak se rozhodla raději pro pomalou noční procházku městem domů. Hodila si batoh přez rameno a odpočatým krokem vyšla do přítmí ulice. Všude už panoval klid a pozdně večerní temnota zahalila náměstí svým závojem a až na pár neonových nápisů byla úplná tma. Po cestě ze zastávky kolem ní prošlo pár náhodných kolemjdoucích, které ani neznala, ale ani si nedělala starosti s tím, že by se jí něco mohlo stát. Avšak lampa, pod kterou právě prošla, jako na znamení hrozby zablikala tak náhle, až Hannah polekaně nadskočila, ale ušklíbla se své předpojaté reakci a pokračovala dále s hlavou plnou jiných, důležitějších věcí. Ani nepostřehla, že se kousek od ní zablesklo a zaburácel hrom. Sukně se jí mihotala kolem nohou a obtáčela jí pevně stehna spolu se zvedajícím se větrem a vlasy se jí divoce zmítaly kolem hlavy. Hrom zaburácel podruhé mnohem blíže než předtím. Tentokrát si toho dívka už všimla, a když noční oblohu osvětlil blesk, jen sebou polekaně ucukla a přidala do kroku. A když se ke všemu i rozpršelo, už pomalu běžela, aby byla co nejdříve doma. Najednou se však přímo před ní vynořila z mlhy postava v černé kápi. Zastavila. Zmoklé tričko se jí lepilo na promoklé tělo a vítr do ní tvrdě narážel a hnal jí vodu do střevíčků. ,,Haló? Kdo je to?" odvážila se zavolat na muže, ale hlas se jí strachy zlomil, ještě než stihla vyslovit něco dalšího. A když potom udělal krok kupředu přímo k ní, zachvěla se a na kůži ji vyskočila husí kůže. Jen stála jako přikovaná, ruce volně spuštěné podél těla, vlasy přez obličej a nohy jako zapuštěné v betonu. Jako by ji nějaká neviditelná síla přikovala na místě a nedovolovala ji pohnout se ani o kousek zpět, mezitím co se k ní tajemný přibližoval čím dál tím blíže. A když došel až k ní a sundal si kapuci, naposledy pohlédla k nebi, aby se nemusela dívat do těch strašlivích rudě žhnoucích očí, které na ni z blízkosti snad jednoho centimetru upíral. Nechtěla aby právě jeho obličej bylo to poslední, co by na tomto světě spatřila...