1.kapitola: Jásejte, jdu do světa

26. května 2012 v 14:04 | lucíí |  Jednodílné povídky O_o
Ahojda všichni co čtete Vefiini příspěvky, od doby co mě Vev uvedla coby další blogerku (týjo to slovo zní strašně vznešeně a důležitě) na mě furt huláká něco v tom smyslu, že jsem lenošná jak veš (což není pravda, co my víme o takové noční aktivitě tohoto broučka?), řekla sem si, že jí ukážu. Panečku, vždyť já nejsem žádná padavka, vyhrnula jsem si rukávy a napsala tady toto. Byla noc a foukal vítr a mě se chtělo spát a pes mi lízal nohu a…a…a…. Takže, je to takový všelijaký, ale snad se bude líbit a vy mě neukamenujete. Jo a případně mám pokračovat nebo je to marný?! ->lucíí<-.



Aloha, na úvod bych se chtěla představit. Mé jméno bohužel nemá u příjmení žádný šlechtický titul žádný Di, De, Sirka, Hraběna, Barona, Kněžna, nedej bože královna. Ej, ale to by bylo super co? Být taková Sirka Erika Stroopová nebo královna Erika z Ramanagu. Nebo PhDr., Ing, Mgr. Erika Stroopová doc. Jo to by bylo těžce cool. Ale bohužel můj táta je jenom pouliční prodavač párků v rohlíku a máma je něco jako umělkyně. Takže z tátovy strany nic, leda by vymyslel párek s protilékem na AIDS, no ono by bohatě by stačila ta slintavka a kulhavka co se o ní tak mluví v telce. A no dobře, řekněme to narovinu sic s nejvroucnější upřímností milující dcery, máma není žádnej Piccaso. I když co já vím jak je slavná teď? Když sem u ní byla na návštěvě minulý měsíc, stěží udržela tužku v ruce, ale třeba se rozhodla pro to kreslení pusou nebo nohou, to by mohlo vypadat líp než to prostěradlo pomalovaný voskovkama, kterému s nadsázkou říká obraz. Takže, ahoj jsem Erika Stroopová, jo JEN Erika Stroopová, je mi když nepočítám ty dva roky, co stály za starou fusakly, 15 let, bydlím v jedné vesnici, která je tak malinkatá, že ji páni mapaři v krizovém úmyslu zvaném nedostatek tiskařské tuže přidělili pod velkýho taťky Brooklina(ve kterém pracují oba moji rodiče a máma tam dokonce bydlí na trvalo, aby to jako měla blíž k jejímu psychoterapeutovy Gonovi. Gon je její milenec - ale to sem vám asi neměla říkat). Nám 30ti obyvatelům Proutěnek to ale nevadí, čas od času sem totiž přijede nějakej ten dezorientovanej turista a koupí si u nás v samošce plechovku RC KOLY. Řídíme se tu heslem "práce dělá mistry " a proto všichni poctivě pracujeme na poly. Pak budeme mistrovská dědina. Pfff. Já se samozřejmě chystám být přinejmenším tou carevnou, takže já pracuju lada tak na svém zevnějšku, když už to teda musí být. Ale jako nemyslete si, že jsem nějaká primadona nebo tak to ne, jen se těším až tady z toho prdelkova vypadnu. Po zhlédnutí třetí řady amerického seriálu Glee je mou ikonou a vzorem Rachel Berry. Teda když pomineme její otřesnej vkus na šaty a na kluky (až na toho cukrouše Jessieho, kterýho nechala trubka pláchnout)je to schopná, mladá žena, která dokáže jít přes mrtvoly a neštítí se vzít si ponožky do balerín. Má velký sen, který s ní sdílím a to být slavnou světovou zpěvačkou. Zažít slávu a lesk Broadwaye, potlesk stojících lidí a záři reflektorů osvětlujících jen mou siluetu, zatímco budu zpívat smutnou baladu o nenaplněné lásce a vyprchaném porozumění. Jenomže, tady můžu zpívat svoje balady leda tak slepicím před spaním. Nic moc kariéra pro budoucí hvězdu. Stejnak mě ty slípky vykvokají hned po první notě vypuštěné z mé talentované a krásně tvarované pusy. Beztak nerozumí umění. A tak jsem si jednoho dne řekla, že moje budoucnost tady v Prouťenkách po bobu jednookýho Joshe nemá smysl. Sbalila jsem si kufry, rozloučila se s mojí nejmilejší krávou Bonbonie a nasedla do vlaku směřujícího do města. Nejspíš nějaký čas pobudu u mámi. Chci se přihlásit na vejšku, aby ze mě něco bylo kdybych se- jak my umělci říkáme-neprosadila v branži ( to se ale nestane) a taky je to super místo, jak se poznat s vlivnýma lidma. Jeden nikdy neví, co z takovýho třídního šprta jednou bude. Nějaké peníze na ni mám našetřené a pak budu chodit do práce k Willovi. 'Willovo volský voko' je jedna z mnoha Brooklinských restaurací patřící mému strejdovy Willovi. Je trochu "jiný" a tím jiný nemyslím, že je něco jako superman nebo Hulk nebo něco takovýho. Tím "jiný" myslím …Hmm ke komu bych ho přirovnala? Třeba jako zvoník od matky Boží, ale bez toho hrbu a taky bez té matky. Jinak jsme to myslím vystihla přesně. Hold tak to dopadá, když se někdo narodí pod šťastným sluncem. Než nasednu do autobusu, pošlu vzdušnou pusu tátovi, co se zrovna hašteří s paní Bovaryovou o to, jestli je ten rohlík dnešní nebo ne. Jo kdyby babka věděla, že je z mražáku, kde na něj začínala přimrzat švestka, asi by jí rupla hlava. Pohodlně se usadím do samostatného kupé a razantně za sebou zavřu dveře. Nepotřebuju žádnýho otrapu ani slizouna, aby na mě celou tu dvacetikilometrovou cestu koukal.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eriona Portraid Eriona Portraid | 26. května 2012 v 19:32 | Reagovat

Je to moc hezky psaný, vtipně a tak nějak realisticky. Moc se mi to líbí

2 Ezlo Ezlo | Web | 26. května 2012 v 21:28 | Reagovat

Úžasný!!! Vtipný, chytlavý... Prostě dokonalý :D :D :D :D :D
Pokráčko!!! :D
PS: Z volského voka jsem dostala hlad :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama