Moje vlastní zlé JÁ...

21. dubna 2012 v 10:42 | Vev |  Jednodílné povídky O_o
Konečně jsem se dokopala, napsat něco jednodílného, takže si to užijte a určitě napište svůj názor... Vev xoxo.

Když jsem se konečně probudila, slunce už vyselo vysoko na obloze a jemný větřík si pohrával s mraky a s mími vlasy tančil pomalý tanec, kterým si získal mou přízeň. Avšak na trávě byla ještě rosa, z čehož jsem usoudila, že nebude víc než osm hodin ráno a s hlasitým zívnutím jsem vstala ze svého mechového polštáře. Na louce bylo, ale i přez krásný den pusto. Žádní ptáci, bzučící včely, nebo jen tak poletující motýli všech barev. Nikde nic. Jen nedaleko místa, kde jsem stála, šuměl potůček čiré chladné vody, pomalu stékající z kopce až k nedalekému jezírku. Pomalu jsem se k němu přesunula, opláchla jsem si obličej, a potom jsem se z něj napila. Až do doby, než jsem smočila rty, jsem netušila, jak hroznou žízeň vlastně mám. Pár mích rudých pramenů vlasů, dopadlo na vodní hladinu a vytvořily v ní pár kol vzdalujících se do nekonečna. Očima jsem je sledovala a najednou se na protějším břehu zjevila nějaká malá postava. Malá, rudovlasá holčička v bílých šatičkách ke mě natáhla ruku. ,,Zdravím tě..." proneslo děvčátko dětským, neobyčejně vysokým hláskem a usmálo se na mě. ,,Ahoj." odpověděla jsem tiše a utřela jsem si ruce do svého trička. ,,Kdo jsi?" zeptala jsem se a smočila jsem nohu do chladné vody. ,,Já?" podivilo se děvčátko a udělalo pár drobných krůčků směrem ke mě. ,,Já jsem přece ty!" vykřikla a její hlas se podivně změnil. Vlastně se začala podivně měnit i ona. Najednou přede mnou už nestálo to pěkné, malé děvčátko v dětských šatičkách, nýbrž bytost nepodobající se ničemu, co jsem kdy viděla. Byla zahalena celá do podivně vyhlížejícího černého hábitu a její tmavě modrý obličej byl podivně deformovaný jizvami a podivnými ornamenty. Ale to nejhorší na tom celém byly oči. Pod hustým obočím se klenuly jako dva žluté měsíce. Když ohrnula ret v podivném úsměvu, odhalila pár zkažených, do špičky vybroušených zubů. Leknutím jsem uskočila o pár kroků vzad. ,,Ty nejsi já... ty jsi ďábel!" vykřikla jsem a úskočně jsem padla na záda, jak mě nějaká neviditelná síla povalila na bok. Očima jsem však stále sledovala ten hrozivý výjev. Najednou se však příšera rozutíkala po vodní hladině a za pár sekund už se klenula vysoko nademnou. ,,Správně! A ty jdeš se mnou!" vykřikla bytost a spustila hurónský smích. Začala jsem sebou škubat a kopala jsem na všechny strany nehledě na to, co se se mnou dělo. Náhle mě však pohltila temnota a já zdřejmě stratila vědomí.

,,Haló? Vzbuď se!" uslyšela jsem vzdálený hlas ve své hlavě, a tak jsem pomalu otevřela oči. ,,Byl to jen sen. Jen noční můra. Neboj, nic se ti nestane, jsem u tebe..." ozval se vedle mě můj přítela pevně mě svíral v náručí. ,,Jen sen?"zeptala jsem se vyděšeně a dále jsem se nechala hladit po vlasech. Clark přikývnul a celou noc se mnou zůstal vzhůru. Když chtěl vědět, co se mi zdálo, vymyslela jsem si něco, abych ho nestrašila, ale on se mnou odvážně zůstal a nepustil mě z dohledu. Půjdu do pekla... pomyslela jsem si a vyděšeně jsem sebou škubla...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | Web | 21. dubna 2012 v 11:48 | Reagovat

pááni O.o to je krásne! tie opisy a to všetko, och :) presne si to viem predstaviť! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama