6.Kapitola: Překvapení

29. března 2012 v 9:24 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Omlouvám se, že jsem teď moc nepřidávala, ale jsem tak trochu nemocná :D No nic užijte si to a pište komentáře :) Thanks :))

,,Au! Dávej pozor, to byla moje noha." vykřikla jsem a chytila jsem se za namožený sval. ,,No promiň no… Máš všechno?" zeptal se mě Dave v ruce svírajíc pár mích věcí. ,,Ehm… Jěště bágl." Odpoveděla jsem mu a rozeběhla jsem se zpět k pokoji, ve kterém jsem strávila poslední téměř dva týdny za neustálích návštěv všech mích známích a vůbec lidí, kteří mě jen chtěli vidět. Svých sester, spolužáků, přátel a lidí z kavárny, kam jsem chodila občas vypomáhat, protože večer v tomto městě byly vesměs jen jedny z mnoha všech nudných okamžiků, které jsem prožívala. Louis se už sice neukázal, ale stejně mi byl hrozně vděčný za to, že jsem nepodala žalobu ani na něj, ani na to blbý počasí…Rychle jsem popadla batoh do ruky a už volnějším krokem jsem se přesunula zpět k Davovi. ,,Tak teda můžem?" zeptal se a já se otočila zpět směrem k oddělení odkud na mě mávala sestřička. Taky jsem ji pozdravila a potom jsem kývla Davovi na souhlas k odchodu. Cesta domů byla snad nekonečná. Nechtěla jsem jet autem, a tak mi věci vzal Dave autem a já se velkolepě doprovodila autobusem. Když konečně zastavil na jedné z toho milionu zastávek, vystoupila jsem nejblíže domu a asi kilometr jsem šla pěšky. Byla jsem zvyklá chodit i víc a tak mě docela překvapilo, že když jsem se dořítila k jezeru, slunce už skoro zapadalo a ze mě lilo, jako z fontánky. Zahleděla jsem se na průzračnou vodu a na chvíli jsem se posadila na břeh. Všude byl klid, jen sem tam kvákla žába, nebo šplouchla voda. Jemný větřík si pohrával s mími vlasy a česal rákosí jeho dlouhé listy. Podívala jsem se na dům, který byl osvětlený malými světélky a v podvečerní tmě krásně zářil. Byla to prostě nádhera. Sama pro sebe jsem se usmála… Byla jsem tak zahleděná, že jsem si ani nevšimla, že se ke mně někdo blíží. ,,Je to krása že?" ozval se za mnou hlas. Leknutím jsem sebou trhla a otočila se. Za mnou stála má starší sestra Ramona. Měla na sobě šaty a její krásné dlouhé vlasy jí splývaly rozpuštěné na zádech. ,,Kde jsi tak dlouho? Už jsme mysleli, že se ti něco stalo." Řekla a sedla si vedle mě. Zula si jako já boty a nohy si položila do chladné vody. ,,Já… Víš chybělo mi to zde… Vy jste mi tu chyběly…" řekla jsem a obejmula jsem jí rukou kolem ramen. Udělala totéž a společně jsme sledovaly západ slunce nad jezerem. Když zapadalo, celé nebe se zbarvilo do růžova a červánky jemně proplouvaly nad našimi hlavami. Sledovaly jsme ten výjev s úžasem ve tváři, ikdyž jsem to viděla snad tisíckrát, stejně mě to vždy nadchnulo. ,,Měly bychom jít dovnitř. Čeká tam na tebe překvapení." Řekla Ramona a vstala. Potom ke mně natáhla ruku a pomohla mi vstát. ,,Jaké překvapení? Víš přeci, že je nemám ráda." Zaškaredila jsem se. ,,Tohle se ti bude moc líbit." Řekla a společně jsme se vydali malou cestičkou k našemu velkému domu, plnému světla. A já jsem si to překvapení opravdu moc oblíbila…


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 oou oou | 30. března 2012 v 7:48 | Reagovat

kdy bude další kapitolla moc se mi to líbí :)

2 cerna-majoneza cerna-majoneza | Web | 30. března 2012 v 8:02 | Reagovat

[1]: Další kapitola by měla být dneska :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama