Březen 2012

8. Kapitola: Dopis

31. března 2012 v 16:19 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Takže tentokrát zase trochu jinak zpracováno, ale není to nic neobvyklého. Konečně vám tak trochu představím Sama, který by se měl, ještě docela hodně objevovat, a pěkně nám celý děj zamíchat. Je to s odstupem pár dní od té zamilované párty :) Jinak velmi děkuj za pohádkovou návštěvnost :) Jste bezvadní :) Vev xx...


O pár dní později, přišel jednomu chlapci dopis. Byl od Elisabeth Raversonové adresován Sammimu Forbesovi. Stálo v něm:
Já jen chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe vždy byla. Milovala Tě. Utěšovala tě. Chránila tě. Snažila se být ti oporou ve všech těch komplikovaných situacích, které by jsi sám nikdy nemohl zvládnout. A potom se to stalo… Políbili jsme se při měsíci a ty jsi mě vzal za ruku a řekl, že to bude dobré. A já hloupá ti to věřila. Věřila jsem ti každé slovo! Ano řekla mi to. Myslela jsem, že si dělá legraci, nebo že mě chce zase jenom naštvat, ale byla to pravda… Jak jsi mohl? Je moje kamarádka… Nejlepší přítelkyně! Moje sestra! Nenávidím tě! Kéž bych se tenkrát nezastavila, když jsi na mě volal… Kéž bych tě nikdy nepotkala! Nikdy tě nepoznala! Já si jen přála být opravdu milovaná člověkem, se kterým jsem chtěla snad i zestárnout, pokud by jsi mi to dovolil. Chtěla jsem opravdu získat tvé srdce, jenže ty jsi chtěl víc… Chtěl jsi mě viděl zlomenou na dně?! Tak pokud ti to udělá radost… Ano jsem na dně! Čekala jsem na tebe v nemocnici. Myslela jsem, že jako můj přítel by jsi se za mnou mohl stavit, ale nepřišel jsi. Už tě nikdy nechci ani vidět! Se zlomených srdcem a slzách na tváři ti píšu tento dopis a konečně chápu, že už nic nebude tak, jako dřív… Naše výlety za úplňku, naše procházky v dešti, nebo slůvka lásky… Teď už to víš. Kéž by jsi shořel v pekle i se svou arogancí! Doufám, že tě můj dopis, alespoň trochu ranil… Tvé činy mě ale ranily daleko více… Sice je to jen malý kousek skládačky, ale doufám, že konečně potkáš někoho sobě rovného. Někoho, kdo z tebe vysaje všechen život, a potom tě s úsměvem odkopne… S další jizvou na srdci, tvá téměř milovaná…
Přečetl Sam poslední slova dopisu a setřel si krůpěj, tekoucí mu po tváři. Tohle nechtěl. Nechtěl ji zranit, ale udělal to. Věděl, že ji zraní už, když líbal Liz na její vlažné rty. I teď se znovu musel otřást, aby setřásl ten pocit, který v něm vyvolala. Byla jiná než Eliz, byla chladná. Dokonce nebyla ani tak pěkná, ale byla mu věkově rovna, nebyla mladší. Nebyla plná vášně, ani něžnosti, nebo romantiky, jako El, ale i přesto ji chtěl… Tuhle část svého já, nenáviděl. Část, která vždy někoho ranila a nechala ho vylízat si své rány, ale u Elisabeth to tak nechtěl. Chtěl o ni dál bojovat ikdyž věděl, že je spousta jiných kluků, se kterými by ji bylo lépe. Lepších kluků, než byl on. Znal jich spoustu, a i přes to se jí nechtěl jen tak vzdát… Jeho nejlepší nápad byl si s ní promluvit, ale nechtěl ji znovu ranit…

V té samé chvíli ležela Elis na posteli, ve svém pohádkovém pokoji a myslela na kluky. Myslela na Liama, Louise, Nialla a hlavně na Zayna a Harryho. Na to, jak se na ni oba usmívali a po oku ji sledovali. I ona od nich nemohla odtrhnout oči, ale věděla, že to není správné, vzhledem k tomu, že chodila se Samem. Potom, když už všichni odešli, jí ale Liz řekla, co se stalo… Sam ji podvedl právě s ní. S její vlastní sestrou a dokázal se jí potom všem ještě podívat do očí. Zrušil sice jejich schůzku, aby mohl být s Liz, ale Elisabeth to neřešila. Nikdy nevěřila tomu, že by mohl být něčeho takového schopen. Ani ji to nenapadlo. A to ji bolelo ze všeho nejvíc… Ani si toho nevšila a už ji tekla slza po tváři. Setřela ji rukou a její myšlenky se opět stočily k těm dvěma klukům z One direction.

Takhle by měl vypadat Sam... Tak trochu grázlík :D Like it...

Elisabeth ve svém pokoji, snažila jsem se najít, co nejlepší fotku...

7.Kapitola: Hlad? Vážně?

30. března 2012 v 19:31 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Další kapitola, jinak co byste rády v další kapitole?? Určitě napište :)) Další snad zítra :))


,,Já jsem Harry…" podál mi ruku milý, a vysoký kudrnatý chlapec, ne o moc starší než já. Mile jsem se usmála a ruku přijala. ,,Elisabeth…" řekla jsem tiše a zehleděla jsem se do jeho tajemných zelených očí, které mě přitahovaly, jako magnet. ,,A tohle je Zayn. Zayne Elis." Představil nás galantně Liam a tak jsem rychle pustila Harryho ruku a stiskla jsem tu Zaynovu. ,,Fíha, ty máš páru." Odfrkla jsem a poplácala jsem ho po rameni. Tak tohle překvapení bude jedno z těch nejlepších, která pro mě má rodina připravila. Louis se chtěl přesvěčit, jestli jsem v pohodě a na pomoc si vzal celou tlupu lidí. No uznejte i těch pět kluků už se dá považovat za celou posádku. No a jak popsat celý večer? Prostě super. Pustili jsme hudbu a zasedli k hořícímu krbu, kde jsme si při ohni povídali až do rána. Kluci jsou vážně super. Nejvíc se mi ale líbí Harry a Zayn, ikdyž musím po pravdě uznat, že jsou úplně jiná liga hrozně se mi líbí. Niall si hodně povídal s Ramonou a ostatní si povídali s mou druhou starší sestrou Liz. Ony obě jsou dvojčata, ikdyž ne úplně stejná. Jsou hodně podobné na tátu a já a malá Angeliika jsme zase podobné na mamku. Liz a Ramoně je devatenáct, mě je sedmnáct a Angelice je šest a půl. Musím uznat, že právě ta je mi nejbližší. Nevím čím to je, možná tím, že jsme obě mladší, ale je to taková malá neposedná opička, která musí pořád něco dělat. Jako právě v ten večer, kdy se celou dobu střídavě houpala na všech klucích a nakonec usnula Harrymu v náručí. ,,Pozor ať ji nevzbudíš." Šeptla jsem směrem k Harrymu a rožnula jsem malou lampičku na nočním stolku v Angeličině pokoji. Harry ji opatrně položil na rozestlanou postel a já ji jemně přikryla peřinou. Potom jsem Harrymu posunkem naznačila, že už můžeme jít a opatrně jsem za námi shasnula a zavřela dveře. ,,Díky za pomoc." Poděkovala jsem mu. ,,Není zač. Musím uznat, že má fakt energii. Trvalo dost dlouho, než odpadla." Přisvěčil a zasmál se. ,,Jo to jo. Když jsme byli někde naposledy s taťkem, ušli jsme skoro dvacet kiláků, přičemž stále někde hopskala a sbírala žáby a ruznej humus a nakonec měla stále ještě energiii na to, aby zaplítala našemu strejdovi copánky na vousech, je to vážně neuvěřitelný. Někdy bych chtěla mít její výdrž. Já se plazila po sestupu ze svýho pokoje." Řekla jsem a vyšla ven z domu. ,,Kam jdeš?" zeptal se mě Harry a šel zamnou. ,,Jdu se zhoupnout…" řekla jsem ukazujíc na dřevěnou houpačku stojící na druhé straně naší zahrady. Harry vzal jedno světlo ve sklenici, která byla všude, kam jsem se jen podívala a lehl si kousek vedlě mě na trávu. Já se rozhoupala až jsem létala vysoko do vzduchu a vítr mi rozevlával vlasy a hladil mě po tvářích. ,,Nespadni." Ozval se pode mnou Harrold a zahleděl se na hvězdy. ,,Večeřeeeee…" zařval někde v domě Niall a v domě se rozsvítilo v kuchyni. ,,Asi bychom měli jít ne?" zeptal se Harry a šel mi pomoct zastavit a slézt. Proč Niall vždycky zkazí takovou poetickou chvilku? No má hlad. Pořád. Obdivuju jeho apetit. Jak může někdo tolik jíst a vůbec nepřibrat? Nepochopitelné!


6.Kapitola: Překvapení

29. března 2012 v 9:24 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Omlouvám se, že jsem teď moc nepřidávala, ale jsem tak trochu nemocná :D No nic užijte si to a pište komentáře :) Thanks :))

,,Au! Dávej pozor, to byla moje noha." vykřikla jsem a chytila jsem se za namožený sval. ,,No promiň no… Máš všechno?" zeptal se mě Dave v ruce svírajíc pár mích věcí. ,,Ehm… Jěště bágl." Odpoveděla jsem mu a rozeběhla jsem se zpět k pokoji, ve kterém jsem strávila poslední téměř dva týdny za neustálích návštěv všech mích známích a vůbec lidí, kteří mě jen chtěli vidět. Svých sester, spolužáků, přátel a lidí z kavárny, kam jsem chodila občas vypomáhat, protože večer v tomto městě byly vesměs jen jedny z mnoha všech nudných okamžiků, které jsem prožívala. Louis se už sice neukázal, ale stejně mi byl hrozně vděčný za to, že jsem nepodala žalobu ani na něj, ani na to blbý počasí…Rychle jsem popadla batoh do ruky a už volnějším krokem jsem se přesunula zpět k Davovi. ,,Tak teda můžem?" zeptal se a já se otočila zpět směrem k oddělení odkud na mě mávala sestřička. Taky jsem ji pozdravila a potom jsem kývla Davovi na souhlas k odchodu. Cesta domů byla snad nekonečná. Nechtěla jsem jet autem, a tak mi věci vzal Dave autem a já se velkolepě doprovodila autobusem. Když konečně zastavil na jedné z toho milionu zastávek, vystoupila jsem nejblíže domu a asi kilometr jsem šla pěšky. Byla jsem zvyklá chodit i víc a tak mě docela překvapilo, že když jsem se dořítila k jezeru, slunce už skoro zapadalo a ze mě lilo, jako z fontánky. Zahleděla jsem se na průzračnou vodu a na chvíli jsem se posadila na břeh. Všude byl klid, jen sem tam kvákla žába, nebo šplouchla voda. Jemný větřík si pohrával s mími vlasy a česal rákosí jeho dlouhé listy. Podívala jsem se na dům, který byl osvětlený malými světélky a v podvečerní tmě krásně zářil. Byla to prostě nádhera. Sama pro sebe jsem se usmála… Byla jsem tak zahleděná, že jsem si ani nevšimla, že se ke mně někdo blíží. ,,Je to krása že?" ozval se za mnou hlas. Leknutím jsem sebou trhla a otočila se. Za mnou stála má starší sestra Ramona. Měla na sobě šaty a její krásné dlouhé vlasy jí splývaly rozpuštěné na zádech. ,,Kde jsi tak dlouho? Už jsme mysleli, že se ti něco stalo." Řekla a sedla si vedle mě. Zula si jako já boty a nohy si položila do chladné vody. ,,Já… Víš chybělo mi to zde… Vy jste mi tu chyběly…" řekla jsem a obejmula jsem jí rukou kolem ramen. Udělala totéž a společně jsme sledovaly západ slunce nad jezerem. Když zapadalo, celé nebe se zbarvilo do růžova a červánky jemně proplouvaly nad našimi hlavami. Sledovaly jsme ten výjev s úžasem ve tváři, ikdyž jsem to viděla snad tisíckrát, stejně mě to vždy nadchnulo. ,,Měly bychom jít dovnitř. Čeká tam na tebe překvapení." Řekla Ramona a vstala. Potom ke mně natáhla ruku a pomohla mi vstát. ,,Jaké překvapení? Víš přeci, že je nemám ráda." Zaškaredila jsem se. ,,Tohle se ti bude moc líbit." Řekla a společně jsme se vydali malou cestičkou k našemu velkému domu, plnému světla. A já jsem si to překvapení opravdu moc oblíbila…



5. Kapitola: Louis

26. března 2012 v 21:56 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Dočkaly jste se! Konečně další kapitola :) Omlouvám se, že až tak pozdě, ale vůbec nic dneska nestíhám... :) Užijte si ji :) Vev xx...

,,Ahoj…" řekl krásný, pro mě jménem neznámí, ale obličejem povědomí. Ale to přece nemůže být on… Být tu moje setry, tak už je v obležení. Chlapec si prohrábl zdravou rukou čupřinu svých světlých vlasů a druhou, kterou měj v sádře se pohodlně zapřel ve dveřích. Sledovala jsem ho s otevřenou pusou, jako nějaké zjevení. Mou hlavou výřili myšlenky a představy o krásném návštěvníkovi, který přišel právě za mnou. Ale proč? Ptala jsem se sama sebe neschopna odpovědi, natož pohybu. Když Dave viděl, jak tam sedím a civím, vzal situaci do svých rukou. Stoupl si a jakoby nic prohodil: ,,Ahoj jsem David Smith." Neznámí přijal nastavenou ruku a představil se: ,,Louis…Louis Tomlinson." Řekl a mě to připadalo, jako z Bondovek, které jsem měla tolik ráda. Takže je to on! To jméno jsem postřehla někde na internetu, nebo to bylo na nějakém z plakátů s těch nespočtů, které měli mé sestry vyvěšeny všude poo domě. ,,Jo a tohle je Elisabeth Raversonová." Ukázal Dave na mě. Snažila jsem se na tváři vykouzlit, co nejpříjemnější úsměv, ale nakonec z toho vyšel jen nezvózní škleb. ,,To nic, jenom se trochu bouchla do hlavy." Řekl Dave a oba se jeho vtipu zasmáli. V tu chvíli jsem si připadla, jako největší trubka na světě. ,,Fakt díky." Broukla jsem si pod fousy, ale možná než až tak tiše, jak bych měla. Louis tu poznámku raději přešel a začal jiné téma: ,,Asi vás oba zajímá, proč jsem přišel že? Já… Myslím, že můžu za vaši nehodu. Řídil jsem totiž to druhé auto, které váš vůz nabouralo. Je mi to nesmírně líto…" řekl a z jeho slov prýštila upřímnost. Už v tu chvíli jsem věděla, že to myslí vážně, a že tomu člověku můžu důvěřovat. ,,Co se vlastně stalo? V mnoha věcech máme s Davem trochu nejasnosti…" řekla jsem a přemýšlením jsem zapomněla na svou celkovou nervozitu, kterou jsem ještě před chvílí cítila. Dave se šel opět posadit a Louis ho následoval k druhé židli, kterou si donesl k mé posteli. Posadil se, a potom začal vyprávět: ,,Jeli jsme s klukama zrovna z jednoho koncertu. Všechno bylo skvělé. Lidi, dokonce nám vyšla i choreografie…" zasmál se a pokračoval: ,,No Niall, se jako každej koncert zase přežral a bylo mu blbě. Sotva, že se dokutálel do auta, tak jsem chtěl trochu šlápnout na plyn. Jenže potom se nějak přerušilo rádiové spojení. Liam se v tom chvíli vrtal a kluci hrozně řvali, ale to je u nich normální. Zayn si zpíval písničku z Titaniku a Harry zrovna odříkaval roli Leonarda DiCapria. Už se dostal k té části, kdy umíral a hrozně si to užíval. Zayn to ani nedokázal dozpívat a hned vyprsknul smíchy. Taky sem se smál, ale potom jsme vjeli do té šílené mlhy a první mokré kapky začaly bubnovat na naši dodávku. Chuděra holka, už toho dost zažila… No a já trochu spomalil, jenže i tak sme vjeli do smyku a celé auto se nekontrolovatelně zmítalo na silnici a narazilo do toho vašeho… Vím, že byl všude kouř a nemohl jsem dýchat. Harry s Liamem mě vytáhli z auta a šli jsme se podívat na to vaše. To už tě Zayn nesl v náručí ven a my jsme pomáhali tady příteli. Oba jste byli v bezvědomí a Naill zavolal záchranku, která během pár minut přijela. Potom nás odvezli všechny hromadně do nemocnice… Bože nenávidím doktory…" povzdychl si a ukončil tím své vyprávění. Řekl to tak rychle, že to můj mozek spracoval až za několik minut. ,,Už má zase zásek…" slyšela jsem Dava, jak si do mě zase rejpnul…

Me, myself and I

26. března 2012 v 14:37 | Vev |  Témata týdne :)*
Ne, nejsem dokonalá... Nejsem ani nejkrásnější ani nejhubenější, ale jsem to JÁ... Nikdy jsem nepřeceňovala svoje schopnosti, protože když prostě vím, že na něco nemám, tak na to prostě nemám...Ne nebudu si tu vylívat srdce, protože to za to nestojí, abyste pochopili, doopravdu pochopili, musíte si projít tím, čím jsem si prošla já... Musíte se brodit bahnem , a potom s námahou vstát, musí se vám chtít brečet, ale musíte to překonat, usmát se a říct, že vám nic není, protože přetvařování je někdy lepší, než dokola stále to stejné vysvětlování svých problémů... Ne nechci aby to někdo věděl, protože by s tím stejně nic neudělal... Ani on to nechce... Zůstane to prostě mezi námi navždy a nikdy to nikomu nepovíme, protože mě v tom zadržuje mé vlastní já... Už ani nevím komu smím důvěřovat, a jestli vlastně můžu věřit sama sobě, protože ty nejdůležitější věci se tak hrozně moc změnili... Kdyby alespoň k lepšímu... Ne nebudu brečet, protožejsem silná.. Nemám zlomené srdce, jen je na něm další jizva, kterou zanechal on... Možná tomu dnes nevěřím, ale nakonec stejně přijde někdo, kdo ji zalepí a spraví tu bolístku, která mi vzala kus mé duše... Stále věřím v zázrak a poznání mé vlastní osoby, kterou v tomto okamžiku neznám ani já sama...



4.Kapitola: Naděje a opět sklamání...

25. března 2012 v 21:39 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Čau čau :) Konečně další kapitola. Jinak jsem trochu poupravila 1.kapitolu, aby v tom nebyl takovej miglajs, takže se kdyžtak podívejte, ať v tom potom nemáte guláš :) Jinak v další kapitole, jak jsem v této naznačila, by se konečně měl ukázat někdo z 1D, ještě teď přesně nevím, kdo by to měl být, takže vaše nápady určitě beru :D Kdyžtak mi napište do komentů, pokud by jste měli nějaký nápad :) Děkuju a Enjoy it! :) Vev



,,Čau." Řekl Dave směrem ke mně a pomalu přešel až k mé posteli. Kývla jsem mu na pozdrav, ukázala jsem mu na židli a posunkem naznačila, aby se posadil. Bez váhání se na ní rozvalil. ,,Jak ti je?" zeptal se mě a sepjal si ruce na prsou. Sama pro sebe jsem se musela usmát. Už dlouho jsem ho neviděla takhle uvolněného, asi se dozvěděl o tom, že mě zapár dní propouštějí, ale radši nic neřekl. ,,Jo je to lepší, ale pořád mě ještě trochu bolí hlava." Odpověděla jsem mu po chvíli a přidala jsem úsměv, aby mé tvrzení vypadalo uvěřitelněji. Chvíli váhal, ale potom mi úsměv oplatil a narovnal se: ,,Slyšel jsem, že tu za tebou byl nějaký detektiv. Tak už víš, kdo seděl v tom autě? Mě totiž nikdo nic neřekl. Vlastně se mnou mluvilo spoustu policistů a musel jsem vyplnit snad milion dotazníků, formulářů a lejster, ale nikdo mi to nechce říct." Řekl a na čele mu vyrazila vráska a pod kůží se mu vyrýsovala žíla plná pulzující krve. ,,Ne, bohužel mi nikdo nic neřekl, ale prý to byl někdo hodně známý. Podle všeho to bude posouzeno jen jako přestupek, kvůli špatně sjízdné vozovce. Co mi řekl, tak jeli ti kluci z nějakýho baru, nebo dokonce koncertu, ale prý nebyli opilý." Řekla jsem informace, které jsem věděla zase já a čekala na jeho reakci. Nic neřekl, jen pokrčil rameny a raději přešel k jinému tématu: ,,Tak co? Stavil se za Tebou Sam?" ,,Ne." Zněla jasná a rychlá odpověď až Sam samím leknutím poskočil na židli. Vlastně mě můj přítel zranil, jako nikdo jiný před ním. Vím, že jsem dost naivní, když si myslím, že by se náš vztah mohl posunout dál, ale myslela jsem, že by se alespoň mohl stavit. Jenže on se ani neobtěžoval přijít. Nechal mě tu samotnou úplně, napospas osudu. Ještě, že mám alespoň Dava. Je moje opravdová opora. Nejpodstatnější pro mě je, že je upřímný, a toho si na něm opravdu vážím. Myslím, že je jediný kluk v mém životě, se kterým si opravdu rozumím. Můžu mít miliony přátel,ale vždycky on bude jeden z těch nejlepších a nejvěrnějších. ,,Já vím, že to teď nemáš vůbec jednoduchý, ale víš chtěl bych, abys věděla, že tě mám rád, a že rozhodně nedovolím nějakýmu idiotovi, aby ti zlomil srdce…" řekl Dave, posunul se blíže ke mně a vzal mě za ruku. ,,Já…" začala jsem větu, ale už jsem ji nedokončila, protože mě opět přerušila nemocniční sestřička. Nechápu, co se tady se všema těma lidma děje. ,,Eli? Doufám, že neruším…" Jak by mohla… ,,Někdo vás chce vidět." Dodala po chvíli, a mě napadl jen jeden člověk, který by za mnou mohl přijít. Nebo jsem alespoň doufala, že by Sami konečně našl chvilku na svou přítelkyni. Avšak čekalo na mě jen sklamání. Nýbrž seve dveřích se objevil někdo, koho jsem znala snad jen z plakátů mích sester vylepených všude po stěnách a úplně mi to vyrazilo dech…


3.Kapitola : Detektiv

24. března 2012 v 19:19 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Takže další kapitola je na světě :) Pište připomínky... A nebojte já kritiku snáším dobře, nepudu se hned oběsit :D Enjoy it! :)


,,Ahoj tati…" řekla jsem tiše do sluchátka, které jsem tiskla k uchu, přemáhajíc rozčilení a nervozitu. ,,Ahoj zlatíčko, je všechno v pořádku? Kde jsi? Volal jsem ti na mobil, ale ozývala se mi jen hlasová schránka, už jsem po tobě chtěl nechat vyhlásit pátrání…" řekl otec a zasmál se. ,,Já… No víš, jsem v nemocnici…" dostala jsem ze sebe nakonec. ,,V nemocnici? Co se stalo? Veděl jsem, že tě do toho zapeklitého města nemám pouštět…"začal se rozčilovat a po chvíli už křičel do sluchátka, jako smyslů zbavený. ,,Tati klid! Nic mi není. Byla to nehoda. Za týden jdu domů. Sem tu jen na pozorování, jenom jsem se trochu bouchla do hlavy." spustila jsem na vysvětlenou. ,,Já vím, že se o mě bojíš, ale už to trochu přeháníš…" řekla jsem, když se trochu uklidnil. ,,Já vím, ale nedokážu si představit, že bych přišel i o Tebe, víš mám tě moc rád a nechci tě ztratit…" řekl a hlas se mu přitom chvěl. Do očí mi vyhrkly slzy a já se je nesnažila skrývat. ,,Já vím tati. Taky tě mám ráda. Chtěla bych tě vidět." řekla jsem ochraptěle. ,,Já vím zlatíčko, ale nejde to. Mám tu ještě nějakou práci, měl bych se vrátit do Manchesteru asi za měsíc a byl bych moc rád, kdybych tam našel tebe i s tvými sestrami." řekl s nadějí v hlase. ,,Tati, já teď nemůžu odjet, mám tu přátele a studuju konečně to, co mě baví. Nehci se vrátit do Manchesteru. Promiň…" řekla jsem a vrátila jsem tak otci dobře mířený úder. Věděl, že jsem si svou cestu k tomuhle životě pracně vybojovala a na školu jsem šetřila hodně dlouho. Ne, že bychom na to neměli, to rozhodně ne, můj otec koupil několik farem ve svém rodném Texasu a pravidelně je jezdil navštěvovat, čímž vydělával ne-málo peněz. Vlastně asi tolik, kolik by jste vydělali, kdyby jste vlastnily několik desítek luxusních hotelů v L.A. Takže jsme si mohli koupit prakticky cokoliv, jen to, co jsme chtěli ze všeho nejvíc nám nebylo dopřáno. Matka. Zemřela před dvěma lety, když mé nejmladší sestřičce byli čtyři roky. Otec to tenkrát hodně těžce nesl, ale ty časy jsou už pryč. Jsou daleko za námi. Dlouho jsem ho přemlouvala, aby mi dovolil studovat tady v Ladyburn Lake. Byla to malá vesnička poblíž stejnojmenného jezera pár kilometrů od moře, kam jsem se svými třemi sestrami ráda chodila… My čtyři a občas i Bekky jsme bydleli v málé vile přímo u jezera. Západ slunce v tom místě byl ten nejromantičtější, který jsem kdy viděla. S myšlenkami daleko odtud jsem se s otcem rozloučila a zavěsila. V myšlenkách jsem zabloudila zpět do Francie, kde jsem se narodila. Viděla jsem otce a matku, jak se k sobě opět spokojeně tisknou v parčíku na lavičce a kolem nich běhájí dvě blonďaté děvčátka. A ikdyž jsem ji neviděla, věděla jsem, že tam je. Jedno tmavovlasé děvčátko s mandlovíma očima. ,,Eli?" ozvalo se z ničeho nic ode dveří a krásná představa zmizela. Překvapivě jsem sebou trhla a otočila jsem se směrem odkud se ozýval hlas sestřičky. ,,Přišel za tebou ten vyšetřovatel a chtěl by s tebou probrat tu nehodu. Ale jen, pokud se cítíš lépe…" řekla a já kývla hlavou. ,,Tak tedy pojďte, ale máte jen deset minut. A pokud ji rozrušíte přeruším váš rozhovor hned. Potřebuje klid…" řekla rázně a já se sama pro sebe usmála. ,,Dobrý den slečno…" řekl formálně postarší muž a ukázal mi odznak. ,,Jerremy Hodgins,, přečetla jsem si pro sebe a usmála jsem se na muže v modrém obleku. Měl kaštanové, místy prošedivělé vlasy a safírové oči. Přešel k jedné z dřevěných židlí u stolu a přisunul si ji blíže k mé posteli, potom si sedl a vytáhl malý bloček, do kterého si během našeho rozhovoru často něco poznamenal. Ptal se na spoustu věcí. Například odkud znám Dava, nebo kam jsme v tu noc jeli. Když ale položil poslední otázku, strnula jsem a přemýšlela. ,,Takže chcete podat žalobu? Pokud ano, musím vám říct, že člověk, který řídil druhé vozidlo je docela vlídný a movitý… Myslím, že s těmi lidmi by jste nechtěla mít konflikt…"


2. Kapitola: Nemocnice

23. března 2012 v 16:11 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Druhá kapitola Love story... Přemýšlela jsem jakým směrem by se měla tato povídka dále ubýjet a zvolila jsem si dost nelehkou variantu... Jako správná Directionerka jsem chtěla alespoň do této povídky své idoly jakýmsi způsobem vložit :D Oni samotní by se měli objevit ale až tak v páté kapitole, aby to bylo trochu napínavé... :)Takže všem Directionerkám: Enjoy it! :) Vev xx...


,,Halo? Slečno Raversonová? Slyšíte mě?" ozval se nějaký hlas odněkud z dálky, ale nemohla jsem přesně určit odkud. Celé tělo jsem měla jako v ohni a při každém sebemenším drncnutí, jakoby se mi do hlavy zabodl střep. Co se to stalo? Kde to jsem? Bodaly mě v hlavě myšlenky, na které jsem nemohla odpovědět. Vlastně jsem to ani nedokázala. Hlas se však ozval podruhé: ,,Elisabeth? Slyšíte mě? Měla jste nehodu, vezeme vás do nemocnice." Tahle překvapivá informace mě donutila otevřít oči a zahledět se do tváře muže sklánějícího se nademnou. Všechno se zdálo hrozně tlumené, jako kdyby se mi zdál jen nějaký hloupý sen. Pomalu jsem začala uvažovat a vzpomněla jsem si na auto, ve kterém jsem ještě před chvílí seděla. ,,Dave… " snažila jsem se ze sebe dostat alespoň pár vět, ale doktor mě rázně přerušil: ,, Je v pořádku, má jen pár menších odřenin a škrábanců. S vámi je to horší. Patrně jste utrpěla otřes mozku a máte několik hodně bolestivích podlitin, ale jako zázrakem není nic zlomené. Ležte v klidu, za chvíli budeme v nemocnici a tam už vás dají do pořádku. Nebojte brzy se s přítelem shledáte." Zhluboka jsem se nadechla a jen jsem si v duchu opakovala, že je vše v pořádku a Davovi, se nic vážného nestalo. Cesta se zdála skoro nekonečná a mě se pomalu začala klížit víčka. Ze všech sil jsem se však snažila s ní bojovat, ale nakonec mě přece jen zmohla a já se propadla do černo černé tmy… Když jsem za pár okamžiků otevřela oči, ležela jsem už na posteli v nemocničním pokoji. Mou pravou dlaň svírala něčí medvědí ruka a všude kolem se ozývalo nepříjemné pípání. Když jsem se podívala na člověka, který mě držel za ruku, uviděla jsem Dava, sklíčeného na židli, jak si v klidu oddychuje na jedné, z mích bolavích nohou. Znaveně jsem pohlédla na svou druhou ruku, ze které vedlo pár hadiček do nějakého měřiče tepové frekvence, který tu bez přestání až naléhavě pípal. ,,Si vzhůru…" překvapil mě nakonec Dave, který klidně zvedl hlavu. ,,Doktor říkal, že máš jen pár odřenin. Podívej se na sebe, vypadáš, jako kdyby tě srazil náklaďák…" vymáčkla jsem ze sebe asi po pěti minutách přemáhání se. ,,Taky, že skoro jo." Řekl Dave smutně a v očích se mu zaleskly slzy, na tváři mu však skanula jen jediná, osamnělá mokrá krůpěj. ,,Promiň, já vím, že sem tě neměl nutit, abys se mnou jela… Víš hrozně jsem se o Tebe bál, jsem rád, že jsi zpátky." Promluvil nakonec. Unaveně jsem k němu natáhla ruku a zachytila jsem tu malou kapku jeho smutku do své dlaně. Tohle kluci většinou nedělali, a už vůbec ne před skoro cizí holkou. To prosté gesto, kterým mi Dave projevil svou náklonnost a důvěru si budu pamatovat snad do konce života. Další hodinu mi potom vyprávěl o tom, co se vlastně stalo a do podrobna mi vysvětlil srážku s menší dodávkou, kterou jsme v posledních dnech zažili. Potom však sestřička zahlásila konec návštěv a Dave mě k mé i jeho nelibosti musel opustit. Když odešel, stále jsem v duchu děkovala Bohuza to, že nebyla jeho chyba, ale vinna řidiče druhého vozu. Další den by se za mnou měl stavit nějaký policista, ohledně vyšetřování oné srážky. Toho jsem však rychle pustila z hlavy, a s očekáváním doufala, že se za mnou staví můj přítel. Avšak marně…

Vysněná země

23. března 2012 v 15:56 | Vev |  Témata týdne :)*
Když jsem byla menší, dostali jsme ve škole za úkol napsat slohovou práci na téma: Má vysněná země... Pamatuji si, že všichni tenkrát psali o zemi plné sladkostí, nebo hraček a dalších věcí, které by chtěli vlastnit na své zemi. Já však nepsala o cukrovinkách, ani o legu, nebo panenkách. Mím jediným přáním tenkrát byla země plná lásky a lidí, které jsem tenkrát milovala. Země plná hudby, přátel, kreslení a knih, které jsem vždy chtěla přečíst. Země mluvících lvů, jako v Narnii a země houseňáků, jako v Alence, kterou jsem milovala a vždy budu. Ze srdce bych si zrovna teď přála být na místě, kde nejsou zbraně a nehrozí vypuknutí války, kde jsou si všichni rovni a nikdo není nahoře a nikdo zase dole. Na místě, kde by nezáleželo na tom, co člověk nosí, nebo dělá, ale na tom, jaký je uvnitř. Jaký je v hloubi duše a na tom, co má v hrudi... Jenže takové místo bohužel neexistuje a v této společnosti ani existovat nebude, protože dokud se lidé nezmění, nezmění se ani svět, a budeme vždy takoví jací jsme. Zkažený, plný násilí a zloby, bez lásky, bez romantiky a bez opravdového nestrojeného přátelství...