1. kapitola: Takový normální den...

1. října 2011 v 19:14 | Vev |  More than this... (1D povídka)
Nová povídka. Zde máte prní kapitolu, snad se bude líbit... :)Vev

Můj den začínal jako každý jiný den většiny mích spolužáků. Šla jsem do školy, udělala si úkoly, prohodila pár slov s kamarády a jako snad každý pubertální výrostek v mích letech jsem se zavřela ve svém pokoji a pustila jsem si nahlas muziku, u které sem se pohupovala v rytmu latinsko-americké salsy a zárověň luštila pracovní list mého spolužáka, který používá nějaké klínové písmo. ,,Bože! Už je půl osmé,, uvědomila jsem si při pohledu na hodiny, které vysely nad obrazem romantického západu slunce. Stáhla jsem si své dlouhé od přírody tmavé vlasy do jednoduchého copu a vydala jsem se na výpravu do koupelny. Spáchala jsem hygienu. Po krátké podvečerní sprše jsem se cítila jako znovuzrozená. Ještě zabalená v ručníku jsem vytáhla ze skříně své oblíbené bílé triko a pohodlné rifle, které byly roztrhány a různě proděravěny, což působilo elegantně a zároveň rebelsky. Oblečení jsem na sebe hodila rychlostí blesku. A znovu jsem se věnovala muzice, tentokrát chytlavé melodii, nějaké britské současné kapely, kterou vypouštěl můj kazeťáček. V tom někdo zaklepal na dveře:,,Můžu?'' zeptala se mě Betty. Nezmohla jsem se ani na odpověď a už byla nalezlá v mém pokoji. ,,Už sem zase lezeš bez dovolení?" zeptala jsem se s naoko hraným naštváním na svou kamarádku. ,,Tak sorry no... Polehčující okolnost je snad to, že jsem zaklepala. Ne?" řekla a zabodla si prst do čela. ,, Jo jinak El! Nějakej hezounek na Tebe čeká venku v autě... A je sexi. " řekla Betty a podívala se na mě tím svým svůdným pohledem. ,,Hele Betty, nech si ty svý nadržený keci pro sebe jo?" křikla jsem na ni škodolibě a rychle jsem vyběhla z domu, čímž jsem se zbavila případných připomínek, nebo otázek ohledně krásného neznámého v autě. ,,Ahoj Dave." pozdravila jsem pohledného chlapce, který na mě už nedočkavě čekal a lehce jsem ho líbla na tvář. ,, Čím jsem si to zasloužil?" zeptal se s ironickým úšklebkem na rtech a svým psím pohledem až jsem byla v pokušení podrbat ho za uchem. S úsměvem jsem si zapla pás a Dave stáhnul střechu, ikdyž se stmívalo, protože i tak bylo venku horku a v autě dusno. Potom jsme se pomalu rozjeli. Za ten měsíc, co se Dave přistěhoval mi opravdu přirostl k srdci. Jeho kaštanové vlasy se vlnily ve víru větru a modré oči se mu leskly při západu slunce jako modré tyrkysové moře. Jeho pleť zářila zlatými odlesky, jak na ni dopadaly sluneční paprsky. Podívala jsem se na něho a zjistila, že je jeho tvář naplněna pohodou. Bylo mi vedle něj dobře, vždy jsem s ním zapomněla na všechny starosti a to jsem teď potřebovala. Bylo toho na mě zkrátka moc. Škola, problémy se Samem, který žárlil na mě i na Dava. Vlastně ani nevím proč, protože jsme spolu vůbec nic neměli. Ujeli jsme asi 10 km. Mohli jsme jet rychleji, protože silnice byli až na pár taxíků prázdné. Na venkov totiž skoro nikdo nechtěl jezdit, protože se tu děly prapodivné věci. Vesměs, to ale byla jen práce zdejších teenagerů, kteří neměli zrovna co dělat a tak v noci strašili na cestách a v lese a hráli si na Bouřliváka, který zde byl proslulý, jako vraždící monstrum, ale byla to spíše jen pověst než skutečnost, ale na venkově lidé věří prakticky všemu. Všimla jsem si, že se setmělo a nad stromy padla mlha. I přes to, že bylo slunné léto byly v dálce byly slyšet hromy. Zdálo se, že přicházela jedna z krátkých, letních bouřek. Vlasy mi projel studený vítr a já se přikrčila, jak mi na rukou naskočila husí kůže. Dave to bystře zpozoroval a v mžiku zpomalil. ,,Mám zatáhnout střechu?" zeptal se pozorně. Na nic jsem nečekala a odpověděla: ,, Mohl bys prosím? Hodně se ochladilo a je mi trochu zima." řekla jsem s klidem na tváři i v hlase, ale uvnitř jsem se cítila sklíčeně a bázlivě. Už od malička jsem měla strach z bouřky, jelikož náš dům shořel kvůli blesku, který ho zasáhl, ještě když jsem byla ještě malá. Přinášela tedy s sebou smutné vzpomínky na můj domov. Dave vytáhl střechu a mě ofoukl příjemně teplý vzdych klimatizace, který po chvíli naplnil celé auto. Za chvíli na to jsem uslyšela kapky deště hlasitě bubnující o kapotu auta. Kousek od nás se zablesklo. Lekli jsme se oba, ale ani jeden ze sebe nevydal hlásku, jak jsme se oba snažili být stateční. Začínala jsem mít strach a dokonce i na Davovi byla vidět nervozita, kterou se snažil zamaskovat úsměvem, nicméně se mu to nepovedlo. Najednou se z mlhy vyřítila dvě světla, která mě bodla do očí a oslepila mě, potom jsem zaznamenala už jen skřípání brzd.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zase-víš-kdo zase-víš-kdo | 25. října 2011 v 21:46 | Reagovat

tipla bych si žes to VeF psala TY ale nějaký věty mě k tobě nesedí..ale jelikož tu povídku znám....napíšu jen..to chcu...:D

2 Klariss° Klariss° | Web | 31. března 2012 v 20:17 | Reagovat

Moc pěkný. Asi si přečtu i 2. díl.. :P a 3. a 4. ..... :DDDD ,,Současné Britské kapely" one direction? :D

3 cerna-majoneza cerna-majoneza | Web | 31. března 2012 v 20:18 | Reagovat

[2]: Jo přesně :DTo bylo zatím ve vývoji, kdy sem nevěděla, o čem to bude :D

4 **Connie** **Connie** | Web | 1. dubna 2012 v 18:32 | Reagovat

je to moc pěkné :D

5 cerna-majoneza cerna-majoneza | Web | 1. dubna 2012 v 18:34 | Reagovat

[4]: Děkuju :)

6 Ezlo Ezlo | Web | 24. dubna 2012 v 8:35 | Reagovat

Napínavé... Bouřka... Světla... Jdu si přečíst další kapitolu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama